CHICAGO band

I've found a new amazing band thank to Andrew Bravener's video on YouTube. The band is called Vertigo Whales and their music reminds me Muse. But not the new kind of pop Muse but the old one full of wonderful ideas. Vertigo Whales are really imaginative and inspiring. Hope you're gonna like it. :)

Thunder-Storm

I'm sitting in my bed and I'm wondering about things that I can do now. I'am free as a bird but..there is always but. Every bird has to have a place to hide when outside starts a thunder-storm. And today there is one. I'm sitting in my bed. Looking forward to hearing about somebody who knows that I really do exist.

Baccalauréat!!!

Tak mám  maturitu!! JO! Hip hip hurá. Vlastně ji mám už týden, ale na blog jsem se dostala až teď, takže..

No nic. Sváťák byl úmorný, děsný, chaotický, děsný a úmorný. Nic jiného se nedá konstatovat. Na konci celého tohohle příšerného týdne byl v pokoji tak neuvěřitelný..bordel. Ano, bordel. Jinak se to nedá vyjádřit. Všude ležely, poletovaly nebo se jinak vyskytovaly tuny papírů. Po matuře jsem je všechny naskládala na jednu hromadu. Původně jsem je chtěla vyhodit, ale je mi to líto. Tolik práce a večerů jsem do toho investovala, tak je mi to fakt líto to jen tak vyhodit z okna. Taky mě to napadlo zahrabat, ale: 1. nemám místo a 2. by se to dalo považovat za znečišťování životního prostředí a to bych rozhodně nechtěla. Kdo ví možná to ještě někdy použiju O:)

                Miki a Paris!  / Moje opapírkovaná skříň, na konci hrála všemi barvami :D

Nicméně prý začínám novou éru. No nevím. Snad teď budu mít alespoň čas na všechny ty věci co jsem je chtěla skutit, napsat to co jsem chtěla napsat a vytvořit to co jsem chtěla vytvořit. Už se nemůžu dočkat až začnu.

Miki se se mnou poctivě učila :*

Můj nový hrnek plný skvělého čokoládového cappuccina, které mě drželo při vědomí :) (trochu jsem ho vylepšila novým čokoládovějším grankem, mňamka!)

PANIKA!!

Ztrácím hlavu a mám pocit, že vše čeho se chopím je nedokončené a nedokonalé. Neumím nic pořádně, všechno jen na půl. Nemohu být spisovatelem, nemohu být malířem, nemohu být žádným tvůrcem!! Ale já tak chci být umělcem. Chci se brouzdat svou hlavou plnou. Tvořit chatakterní díla, umývat si z rokou barvu a chodit spát pozdě  v noci, unavena dlouhou a zábavnou prací. Kéž už bych byla na vysoké.

Písemná

Mám za sebou první část maturity, ale necítím úlevu. Cítím stále stejný tlak v mé lebce, který neutichá. Snaží se mi vytlačit oči z hlavy a oddělit lebku od atlasu. Vzdoruju a podléhám. Na okraj konceptu své slohové práce jsem naškrábala pár veršů bez hlubšího smyslu. Vyplňovaly mou prázdnou hlavu při pohledu z okna. Neměla jsem hlad tak jsem jedla. Nepotřebovala jsem si odskočit a tak jsem šla. Psala jsem co mě napadlo a snažila se to všechno spojit myšlenkami. Draly se z tužky rychleji než kdy dřív. Pak jsem se zasekla. Neměla co říct, ale papíru bylo víc než slov. Musela jsem pokračovat. Koukala jsem z okna a skládala svůj verš, na který si už nikdy nevzpomenu. Bylo v něm okno a slzy, přestože mi nebylo do breku. Předvídala jsem, že je jednou budu potřebovat. Teď už jenom čekám.

Nejsem náročná

já už ci vodu, teplo, slunce, vodu, kofolu, zmrzlinu, teplo, vodu, loď a pádlo a klid a čtivo a klid a vodu a slunce a teplo a klid a spánek a šílená odpoledne, šílené večery a úžasnou chatu a dobré jídlo a čisté nebe a koukání na hvězdy avec mon amour a spát na trávě a brouzdat se nohama orosenou trávou a sedět na špatném nádraží a hledat a nacházet ztracené přátele, žít a dýchat a neunavovat se zbytečnými zbytečnostmi, jíst palačinky a pofiderní bramboráky, stoupat do kopců a koupat si nohy v potoce a chodit na houby a sbírat borůvky, hledat tvary v oblacích, nosit krátké sukně a nenosit punčochy, čichat k rozkvetlým květům a nechat si teplým větrem splétat vlasy, procházet se v letním dešti a malinami si malovat rty, jíst nemyté jahody a usínat ve spacáku, bát se s přáteli bouřky a výbuchu elektrárny, vymýšlet blbosti a koukat na podřadné telenovely a smát se jejich hlouposti .. ať už je to všechno za mnou :( a čekají mě jen krásnosti :)

Moleskine

Asi před dvěma lety mě popadla vášnivá touha vlastnit jeden vlastní deník značky Moleskine, jelikož jsem však chudý student a má peněženka je vždy spíš napůl prázdná než plná, rozhodla jsem se si jeden vytvořit.

Nebylo to nic složitého, jen jsem kus kartonu oblepila jakýmsi kusem látky co jsem někde vyštrachala a všila pár desítek stránek ze skicáku.

Netrvalo to dlouho a deník se začal plnit zážitky a různými obrázky (je fakt, že těch je tam více než slov) a dneska jsem při jeho prohlížení narazila na jeden z nich, který nebyl dokončen a zoufale o to prosil. Tak jsem z temného šuplíku vydolovala akvarely a dala se do práce..ohodnocení výsledku nechám na vás.

  Bojuji s myšlenkou rozplynout se a stát se ničím. Ničím, co by nemohlo nic, ale už ani nic nemuselo. Chtěla bych být ničím, od kterého by se nic neočekávalo a rozplývalo se v nekonečném a přece existjícím světě. Ta myšlenka mě svírá a tlačí na nejkrajnější části mé mysli, která už nemá sil na to se vzpírat a pomalu podléhá.
  Jak kyvadlo hodin odpočítává mi nad hlavou cumulus čas do konce hmotného bytí a vše se stává mlhavějším a mlhavějším. Nemohu se již více rozmýšlet. Již nechci být člověkem. Chci se stát havranem, který každý rok odlétá, aby se zase mohl vrátit. Chci se stát jedovatým mlokem, po jehož dotyku všem pohodlí přivyklím lidem naskočí vyrážka. Chci se stát oblakem, který se vytratí až uspokojí svou potřebu se posmívat. Chci být dlouholetým stromem, který neochvějně ukotven do půdy čelí všem nástrahám. Jen už nechci být člověkem. Nechci být při každém kontaktu s druhými řazena do hloupých a povrchních škatulek. I tím že v žádné nechci být, v jedné jsem. Čím neochvějněji říkám své ne, tím drzeji ho všichni přehlížejí.
  Již nechci být součástí té povrchní a hloupé společnosti, ve které na sebe nikdy nikdo nebere vinu. Ve které chtějí být všichni dokonalí, i kdy být nemohou. Ve které rozum ustupuje penězům a konexím. Je mi zle a obrací se mi žaludek při pomyšlení na všechny ty materialisty, kteří se mi snaží dokázat, jak je jejich smýšlení dobré.
  Jak mohl člověk přežít ta dlouhá století sám se sebou? Jak je možné, že lidstvo ještě nepohltily všechny ty ryby, které se tak důkladně snaží vyhubit nebo proč nepovstal všechen ten hmyz, který je po staletí vybíjen? Jedině snad, že už by se to dělo? Nesnaží se nás, lidskou rasu, pomalu ale systematicky zničit? Co když jsme si toho jen nevšimli, protože lidská vnímavost začíná a končí těsně na hranici jeho těla?
  Ryby schválně polykají jedy, které lidská činnost neomezeně produkuje a následně jí unikají do vody, aby se pomalu, ale jistě ukládaly do lidských těl. Hmyz schválně nejraději prolétá nad továrními komíny, aby na jejich křídla a krovky nasedalo co nejvíc lidským plicím škodícího prachu a ten, aby se mohl rozvířit při každém plácnutí po mouše. Tak nás pomalu likvidují, ale tuto likvidaci musí někdo řídit. Kdo? Jsou to medvědi, kteří během zimního spánku splétají své plány a na jaře při probuzení je řvou do světa? Nebo lvi, králi zvířat, v poledne ve stínu stromů jejich mozkové buňky splétají plány na likvidaci lidstva? Kytovci pak jako středověcí trubadéři prozpěvují jejich plány všude kde se ocitnou. Je to dozajista promyšlený plán.
  Někde se však ti sabotéři musejí scházet a vyměňovat si své zážítky a pokroky? Kde jen to může být? Chtěla bych to vědět. Jistě by mě chápali a netvářili se nakvašeně a uraženě, až bych pronesla svůj názor na lidstvo. Musím mít křídla nebo ploutve, abych se tam dopravila? Prosím dejte mi vědět, je totiž strašně těžké vzdát se své hmotné existence a proměnit se v myslící vzduch.

Zařezaná

Cítím jak se mi kolem krku stahuje smyčka.
Lehce a vlézavě se zmenšuje a přestávám moct dýchat.
Ten pocit je tak neodbytný a děsivý!
Začínám žít bez dechu, ale se strachem.

Mé sevřené hrdlo je spoutáno všemi předsudky a děsy moderní doby.
Slzy mi stékají po skráních.
Už slyším přicházet kata, který mi podkopne stoličku.

Vítr se proháněl v mé hlavě. Nezanechal žádné stopy, jen prázdno.
Smích zdá se mi neodbytným a smějící se lidé mě dohánějí k nemoudrostem.
Snažím se spát, ale tmavé sny mě stále probouzí.
Po rtech mi stéká trpký mošt, který jsem musela vyplivnout.

Na krku cítím smyčku.
Je už nepříjemně obtažená a nenechá mě spát.
Šlapu si na její konec a nutí mě to snít.
Klopýtám, ale nezastavím, musela bych bdít.

Un jour, pas trop loins, avec mes amies

My Art

 

Koupila jsem kamarádce k narozeninám naušnice, ale neměla jsem je do čeho zabalit. Proto jsem si vytvořila malou fialovou obálku. Pořád se mi to ale nezdálo perfektní. Tak jsem dlouho přemýšlela a nakonec jsem dostala nápad. Jelikož má kamarádka má ráda netopýry, tak jí jednoho poskládám. Jsem ve skládání origami úplný začátečník, tak mi zabralo dost času přijít na všechny ohyby, ale nakonec jsem to nějak zvládla. A tohle je výsledek:

 

Pokus o automatický text, zachyceno v hodině nepochopené matiky, doplněny čárky a nějaké tečky.

Chtěla, chtěl, chtělo celé moje tělo hodit do koše při troše galoše si zula a brouzdat se nepřestala a kapala a kapala nekde se nedoklepala. Hrníček umytý do dřezu dánzítra nevím, co si obleču a uteču? možná, co já vím (?) graf číslo i tohle dává smysl a letí letí smetí i kráte vadil tvrdim na tom. musím se snažit, měli bychom nutno upravit, kosmetická úprava 1 lomeno odmocnina ze 3 znáte moji ženu? jo, šéfe. Pěkná co? Odmocnina z 36 je 6 a jsem tam kde jsem byla. Nezaváhám. Ou jéé zakomplexovaná jednotka :) nechápu chápu nechápu chápu nechápu či ja vim? Obraz obrázek obrázeček obrázečiček obrázečiček obrazisko obrazos, čalamáda maláda dalama lamado molido dolis silo osil liso sol slo ol lo

Hlmpf

Je tma.
a očima zouvajícíma mi boty
štěká a kouše
jaká je hodina není-li času
jaká je láska není-li běsu!

Subjektivně zabarvený popis

  Všechno začíná tát i mé konečky prstů zmrzlé po ty dlouhé měsíce mrazů, sněhových vánic a ledových stezek místo chodníků. Začíná jaro.
  Procházím probuzenou ulicí a znenadání mě obklopuje sluneční světlo. Obloha je sice stále šedavě bílá, ale už místy prokukuje nesmírně krásná modrá obloha. Slunce se náhle, jakoby celé ty měsíce spalo, probralo a horečnatě začalo ohřívat namrzlý povrch země.
  I když se  začíná oteplovat, ulice zůstává namrzlá a kluzká. Jen nově vytvořené kaluže, obrovské a pro mravence jisto jistě vypadající jako oceány (jestli někdy tento pojem slyšeli), vytvářejí dojem jara. Přeskakuji je, aby mi do bot nenateklo moc studené vody. V hlavě se mi rozehrává Vivaldiho Jaro a ve mně se rozlévá pocit radosti. Radosti z odcházející zimy, z přicházejícího jara a nepopsatelné štěstí ze znovu objevených barev půdy a trávy, deroucích se opět na povrch. Jak uvolňující je pohled na malé ostrůvky zelené uprostřed záplavy do očí bodající běloby a duši trýznící šedě.
  Stromy však mají ještě daleko k probuzení. Ještě není dostatečně teplo, aby jejich míza vytryskla až do konečků větví a probudila je k nádhernému koloběhu života. Stromy sní, ale v jejich větvích již panuje život. Ptáci již zpívají v korunách a jejich zpěv je krásnější než jakákoli sonáta co kdy byla složena.
  Ptačí zpěv dokáže rozproudit v lidském těle krev a stejně dobře dokáže probrat k životu jaro.

Nekonečnost života

  Je zvláštní, jak lidé je těžké si uvědomit, že lidé které jsme znali jsou po smrti a nikdy je už nepotkáme na ulici. Vzpomínky na ně mohou být tak živé, až přecházejí do nicoty.
  Před pár dny, když jsem se vracela z centra města a chtěla jsem si zkrátit cestu domů přes sněhem zasypaným dvorem, vzpomněla jsem si na svého zesnulého souseda.
  Byl to pán, který v našem domě žil určitě mnohem déle než já. Když jsem byla ještě dost malá strašně jsem se ho bála. Byl totiž dost nerudný a na mé hry se díval dost nevrle. Málokdy mne na ulici pozdravil, když jsme se potkali a já jsem jako slušně vychované dítko musela pozdravit, aby si o mně náhodou něco nemyslel. Můj tatínek si s ním docela rozumněl a nosil nám od něj domů různé rozumy o kaktusech, které náš soused opečovával a občas s nimi vyrazil na výstavu. Přestože si rozumněli s tatínkem, já jsem se mu bála odnést sešit s úklidovým pořádkem, který se pravidelně ztrácel, a přestože si budete myslit opak, nikdy to nebylo mou vinou.
  Tento pán, vášnivý pěstitel kaktusů měl jeden velice obyčejný zvyk. Každý den, ať bylo počasí sebepříšernější, si Kaktusář nasadil svou tmavě modrou rádiovku (v zimě nahrazenou kulichem) a vydal se do nedaleké trafiky pro noviny. Občas svůj nákup obohatil o něco nepostradatelného do kuchyně a tak se vracel se skromně zaplněnou plátěnou taškou.
  Tento Kaktusářův zvyk měl jednu skvělou výhodu. Jeho každodenní procházka pro noviny zaručovala, že travnatá pěšina vinoucí se přes náš městský dvůr, byla pravidelně vyšlapávána od jara do zimy, od podzimu do léta, člověk vždy věděl kam šlápnout.

  To se teď však razantně změnilo. Náš soused asi před necelým rokem zemřel a od jeho smrti cestička skoro zmizela. Jeho cestičkou vinoucí se napříč dvorem nikdo nechodí a ona už málem zmizela. Jak jsem se tak naivně brodila sněhem, který nikdo předemnou neušlapal, vzpoměla jsem si na nevrlého souseda a na jeho zvyk. Najednou mi i ten vždy špatně naložený člověk chyběl a uvědomnění si, že už není bylo jedním z nejzvláštnějších pocitů na světě. Nebylo mi smutno, spíš jaksi lehce a do smíchu jak jsem si vzpomněla, že mi zakazoval hrát si s blátem u schodů do domu. Vůbec mi nepřipadalo, že už není. Ale on je, i když nechtěně v mých vzpomínkách na dětství.