Hlmpf

Je tma.
a očima zouvajícíma mi boty
štěká a kouše
jaká je hodina není-li času
jaká je láska není-li běsu!

Subjektivně zabarvený popis

  Všechno začíná tát i mé konečky prstů zmrzlé po ty dlouhé měsíce mrazů, sněhových vánic a ledových stezek místo chodníků. Začíná jaro.
  Procházím probuzenou ulicí a znenadání mě obklopuje sluneční světlo. Obloha je sice stále šedavě bílá, ale už místy prokukuje nesmírně krásná modrá obloha. Slunce se náhle, jakoby celé ty měsíce spalo, probralo a horečnatě začalo ohřívat namrzlý povrch země.
  I když se  začíná oteplovat, ulice zůstává namrzlá a kluzká. Jen nově vytvořené kaluže, obrovské a pro mravence jisto jistě vypadající jako oceány (jestli někdy tento pojem slyšeli), vytvářejí dojem jara. Přeskakuji je, aby mi do bot nenateklo moc studené vody. V hlavě se mi rozehrává Vivaldiho Jaro a ve mně se rozlévá pocit radosti. Radosti z odcházející zimy, z přicházejícího jara a nepopsatelné štěstí ze znovu objevených barev půdy a trávy, deroucích se opět na povrch. Jak uvolňující je pohled na malé ostrůvky zelené uprostřed záplavy do očí bodající běloby a duši trýznící šedě.
  Stromy však mají ještě daleko k probuzení. Ještě není dostatečně teplo, aby jejich míza vytryskla až do konečků větví a probudila je k nádhernému koloběhu života. Stromy sní, ale v jejich větvích již panuje život. Ptáci již zpívají v korunách a jejich zpěv je krásnější než jakákoli sonáta co kdy byla složena.
  Ptačí zpěv dokáže rozproudit v lidském těle krev a stejně dobře dokáže probrat k životu jaro.

Nekonečnost života

  Je zvláštní, jak lidé je těžké si uvědomit, že lidé které jsme znali jsou po smrti a nikdy je už nepotkáme na ulici. Vzpomínky na ně mohou být tak živé, až přecházejí do nicoty.
  Před pár dny, když jsem se vracela z centra města a chtěla jsem si zkrátit cestu domů přes sněhem zasypaným dvorem, vzpomněla jsem si na svého zesnulého souseda.
  Byl to pán, který v našem domě žil určitě mnohem déle než já. Když jsem byla ještě dost malá strašně jsem se ho bála. Byl totiž dost nerudný a na mé hry se díval dost nevrle. Málokdy mne na ulici pozdravil, když jsme se potkali a já jsem jako slušně vychované dítko musela pozdravit, aby si o mně náhodou něco nemyslel. Můj tatínek si s ním docela rozumněl a nosil nám od něj domů různé rozumy o kaktusech, které náš soused opečovával a občas s nimi vyrazil na výstavu. Přestože si rozumněli s tatínkem, já jsem se mu bála odnést sešit s úklidovým pořádkem, který se pravidelně ztrácel, a přestože si budete myslit opak, nikdy to nebylo mou vinou.
  Tento pán, vášnivý pěstitel kaktusů měl jeden velice obyčejný zvyk. Každý den, ať bylo počasí sebepříšernější, si Kaktusář nasadil svou tmavě modrou rádiovku (v zimě nahrazenou kulichem) a vydal se do nedaleké trafiky pro noviny. Občas svůj nákup obohatil o něco nepostradatelného do kuchyně a tak se vracel se skromně zaplněnou plátěnou taškou.
  Tento Kaktusářův zvyk měl jednu skvělou výhodu. Jeho každodenní procházka pro noviny zaručovala, že travnatá pěšina vinoucí se přes náš městský dvůr, byla pravidelně vyšlapávána od jara do zimy, od podzimu do léta, člověk vždy věděl kam šlápnout.

  To se teď však razantně změnilo. Náš soused asi před necelým rokem zemřel a od jeho smrti cestička skoro zmizela. Jeho cestičkou vinoucí se napříč dvorem nikdo nechodí a ona už málem zmizela. Jak jsem se tak naivně brodila sněhem, který nikdo předemnou neušlapal, vzpoměla jsem si na nevrlého souseda a na jeho zvyk. Najednou mi i ten vždy špatně naložený člověk chyběl a uvědomnění si, že už není bylo jedním z nejzvláštnějších pocitů na světě. Nebylo mi smutno, spíš jaksi lehce a do smíchu jak jsem si vzpomněla, že mi zakazoval hrát si s blátem u schodů do domu. Vůbec mi nepřipadalo, že už není. Ale on je, i když nechtěně v mých vzpomínkách na dětství.