Nekonečnost života

  Je zvláštní, jak lidé je těžké si uvědomit, že lidé které jsme znali jsou po smrti a nikdy je už nepotkáme na ulici. Vzpomínky na ně mohou být tak živé, až přecházejí do nicoty.
  Před pár dny, když jsem se vracela z centra města a chtěla jsem si zkrátit cestu domů přes sněhem zasypaným dvorem, vzpomněla jsem si na svého zesnulého souseda.
  Byl to pán, který v našem domě žil určitě mnohem déle než já. Když jsem byla ještě dost malá strašně jsem se ho bála. Byl totiž dost nerudný a na mé hry se díval dost nevrle. Málokdy mne na ulici pozdravil, když jsme se potkali a já jsem jako slušně vychované dítko musela pozdravit, aby si o mně náhodou něco nemyslel. Můj tatínek si s ním docela rozumněl a nosil nám od něj domů různé rozumy o kaktusech, které náš soused opečovával a občas s nimi vyrazil na výstavu. Přestože si rozumněli s tatínkem, já jsem se mu bála odnést sešit s úklidovým pořádkem, který se pravidelně ztrácel, a přestože si budete myslit opak, nikdy to nebylo mou vinou.
  Tento pán, vášnivý pěstitel kaktusů měl jeden velice obyčejný zvyk. Každý den, ať bylo počasí sebepříšernější, si Kaktusář nasadil svou tmavě modrou rádiovku (v zimě nahrazenou kulichem) a vydal se do nedaleké trafiky pro noviny. Občas svůj nákup obohatil o něco nepostradatelného do kuchyně a tak se vracel se skromně zaplněnou plátěnou taškou.
  Tento Kaktusářův zvyk měl jednu skvělou výhodu. Jeho každodenní procházka pro noviny zaručovala, že travnatá pěšina vinoucí se přes náš městský dvůr, byla pravidelně vyšlapávána od jara do zimy, od podzimu do léta, člověk vždy věděl kam šlápnout.

  To se teď však razantně změnilo. Náš soused asi před necelým rokem zemřel a od jeho smrti cestička skoro zmizela. Jeho cestičkou vinoucí se napříč dvorem nikdo nechodí a ona už málem zmizela. Jak jsem se tak naivně brodila sněhem, který nikdo předemnou neušlapal, vzpoměla jsem si na nevrlého souseda a na jeho zvyk. Najednou mi i ten vždy špatně naložený člověk chyběl a uvědomnění si, že už není bylo jedním z nejzvláštnějších pocitů na světě. Nebylo mi smutno, spíš jaksi lehce a do smíchu jak jsem si vzpomněla, že mi zakazoval hrát si s blátem u schodů do domu. Vůbec mi nepřipadalo, že už není. Ale on je, i když nechtěně v mých vzpomínkách na dětství.