I wanna be Andrew

Nechci se stát fádní a nudnou, nezábavnou, smutnou
Chci hrdě chodit s hlavou vzhůru vztyčenou k nebesům
Blbě se smát všem nemotorným tupcům a šklebit se na všechny nafoukance,
směle se ptát co bude zítra
nosit barevné ponožky, které neladí
nečesat se a mýt si zuby
neptát se a milovat
nežehlit a vzpomínat
žít a nesypat si
popel na hlavu

Nechci prospat druhou třetinu života děláním věcí, které nemiluji
Chci spát, když jsem unavená a někdy ani to ne
nemalovat se a zapomínat
užívat si a nekát se
být slepá a utíkat
ležet a nehýbat se
psát a nechybovat
chybovat a psát
tvářit se směšně a popěvovat

Nechci tě znát, mohl bys mě zničit
Chci tě, abys mě zničil
Chci se stát tvým osudem zalitým pryskyřicí
Sníst veškeré tvé myšlenky a neotáčet se nikdy zády
být sama, být s tebou, být sama sebou

Zvedni zrak a dívej se
dívej se jak spím
v tvé náruči
křehká a bezbranná
odevzdaná
schoulená
dýchám pravidelně
opřená o tvůj rám
pravdivá
jsou veškerá má slova vyřčená ve spánku
nemám co ztratit, nejsi
tvé paže nikdy neexistovaly, netvořily rám
spím ve svém objetí a nechci nikam dál

Get inspired

I was inspired  by Aesthetic Outburst and I've made this paper ornament from craft stylish. i had to improvised a little because I don't have wire,  so it was a bit harder to make, but i've done it! yeah!

Bílá zima

Křup, křup




křup, křup


křup, křup
chrmp, chrmp, křup
křup křup
vžjůůůů
"Jééééé!"
BUM.
Křup křup křup křup křup
"Chjoo."
vžšš, vžšš
křup, křup


křup, křup


křup, křup






křup, křup








křup, křup
















křup, křup












...

Zámotek v duši

A co když je to pravda?
Co když láska existuje
a ptáci létají, protože mají menší tělo a větší duši
Co když věčná a pravá nejsou prázdná slova?


A co když je to pravda?
Co když láska neexistuje,
je v působku a ne v srdci
ptáci létají, protože musí
pravá a věčná jsou znaky čisté vědy

Napsalo na patník, nikdy jsem tu nebylo
Protočilo oči a povzdychovalo
přálo si uletět nevěda kam, nezáleželo na tom
Přálo si ztratit se v prozářeném lese bez jediné lidské hlásky
Chtělo se tulit s kmeny staletými, plnými smůly
Opřelo se o patník
Protočilo zrak a padalo
padalo hluboko
hluboko pod rozjetý vlak

V Olomouci

Revoluce

Orange Halloween candy !

yummy yummy in my tummy!!! :)

Katie has a new T-shirt :P :D

Nice, ha? xD Je l'adore <3

You know what? I don't like you. Not at all. I actually hate you. And now? Now kiss me. More and more and more..

1. The Strokes - What Ever Happened?

God! I love this song!!

The Cure - Lovesong

tak jsem objevila The Cure až teď, no a co?! :P

napsáno hlavou v pět odpoledne

zzgtthujžztýgbfcvghzbgvvhgbžzýtutžrřeftřžzýýýýýužtřrečsdddddrřtžzýáztžýžtřrečsdwdfrtřžzýžtrřfsdewaYySDEFRŘTŽZUÁZÝŽTRŘEWAQWSERČŘTŽZÝÁUÝŽŘČWEČRŘŽTŘREČSWCFVGH

Proč nakupovat v pánském oddělení?

1. vždy je tam méně lidí, než kdekoliv jinde - většina mužů nerada nakupuje a jejich ženy přesně ví co potřebují, tudíž tam nestráví moc času
2. cokoliv hledáte ve své velikosti vždy najdete, protože je u mužů skoro dětská (v mém případě určitě)
3. odpadá trapný pohled na sx velikost, pokud si ji zrovna nezkoušíte :P
4. ať z regálu pro sebe vytáhnete cokoliv, můžete mít dobrý pocit z toho, že tam zbývá tolik mnohem větších věcí než potřebujete vy :)
5. muži mají skvělé doplňky (klobouky, hodinky, opasky, náramky..), které jsou v módě u žen

Všechny tyto výhody jsem využila a koupila si skvělý, naprosto famózní pánský klobouk, který slibuji, že budu hrdě nosit :D

Co jsem tropila celé páteční odpoledne?

Hrála jsem si na akvárium!!

Tyhle rybičky byly před nějakou dobou jako vystřihovánka v nějakém časopise a můj bratr se o ně nechtěl podělit, tak jsem si je hold namalovala sama a pak na ně zapomněla. Včera ale když jsem hledala něco úplně jiného, tak jsem na ně narazila a pustila se do dokončování. Ze dvou tužek jsem si udělala "konstrukci", na které visí a na šňůrky nad rybičky vyrobila pár blbůstek jako kotvu nebo maják. Taková malá vzpomínka na doby, kdy jsem chtěla být mořský biolog :)

Pracovní postup

 Zvedni ruku vysoko na pozdrav a snímej klobouk zdravíce nikoho.
Nech natisknout stovky plakátů oznamujících tvou ztrátu a lep je na všechny kolemjdoucí,
které potkáš.
Udiveně zvedej obočí, když budou něco namítat.
Procházej se v parku blízko tvého domu v co nejpestrobarevnějším hávu,
aby tě nikdo nemohl přehlédnout.
Pak se vrať domů, ignoruj zvonící telefon, uvař si guláš a stále ignoruj znovu zvonící telefon, sedni si k telefonu a na telefonáty oznamující tvé nalezení odpovídej výrazně vyřčenými slovy: Jen si ho nechte, mi ho máme doma dost.

still no way

Smrt ve tváři
Rusá bouře kolem hlavy
10. 10. se neudálo nic co by stálo za řeč
Myslím na to jak to mělo být
Hledám tao
Zkouším běhat
Není proč
Nikdo nečeká
Zrácím pojmy ve skladišti slov
Hledám východisko
Hledám strop

Už mi zase hrabe a to jsem teprve dva týdny ve škole

Už se vám někdy stalo, že  jste se přistihli jak zíráte do něčeho co se přímo rozcházelo s myšlenkou zírání, jako třeba kapesník? Právě jsem několik vteřin zírala do posmrkaného kapesníku. Vím, že to zní nechutně, ale vlastně to ani moc nechutné nebylo, dokud jsem si neuvědomila, že zírám na posmrkaný kapesník. Ani nevím na co jsem myslela, když jsem tam zírala, většinou jen velice, velice, ale opravdu velice letmým pohledem zkontroluji, jestli jsem si nevysmrkala mozek z hlavy a kapesník zahodím na jedno z míst, která jsou snad stvořena proto, aby na nich ležely moje kapesníky. Kapesníky mě obklopují. Nejspíš mám kolem sebe příliš vhodného míst ke skladování kapesníků.

The Piano - naprosto úžasný obraz

  Když jsem o Jane Campionové četla, že se její filmy skládají z opravdových obrazů, pomyslela jsem si :"To už jsem slyšela tolikrát a nikdy to nebyla tak úplně pravda. " U Campionové tomu tak však doopravdy je. Minimálně pak u Piana. Šestiletý hlas němé hrdinky je jen třešničkou na dortu o vybroušených chutích. Nic není předvídatelné. Kdykoli jsem si už říkala, že jsem děj prokoukla, přišlo něco nového, neočekávaného a přitom samozřejmého. Taky jsem se neudržela a musela radit Adě co dělat, což jsem dělala naposledy jako dítě :) Každý záběr je klenotem, který nepotřebuje dalšího brusu. S takovou obrazností jsem se dlouho nesetkala, jestli vůbec někdy. Jako by ten film byl namalován v době, ve které se odehrává.

  Navíc ještě krásný soundtrack Michaela Nymana, co víc si na Novém Zélandu přát.

Pornophonique - Sad Robot (High Quality)

I really love this song :)

Florence + The Machine - Cosmic Love

Mezi řečí

A- Nemrač se..
B- Já se nemračím.
A- Mračíš se..
B- Tak mě nech, mračit se.

Oblaka nad Kauflandem

Jednoho letního večera ...

Dancing flamingo

Po tričku s plameňáky jsem dlouho toužila a tak jsem si proste jedno vytvořila.

Zvlčilý mák..brož

I když není moje, zdá se být mou

Řve bolestí
Trhají mu duši z těla
Bláto se rozléhá do všech světastran
Stonožky kroutí se pod zhasnutou lampou
Psi kňučí u zavřených dveří
Obaly od bonbonů zmačkané v kapse tvídového saka tiše šeptají němé výkřiky.
Vrbový lístek v klopě saka dychtivě zapisuje nezapomenutelné, co nikdo nebude vyprávět.

Nový záznam

Nově zaznamenávám, že večer s Magorem Jirousem se mi vůbec nelíbil a dost mě zklamal. No nebudu řešit proč, protože je to vlastně jedno. Avšak včerejší večer byl velice příjemný. Nejdříve mě okouzlil Jacques Darras a posléze inspiroval Pavel Kohout.

Petr Hruška

Včera jsem (konečně) navštívila Festival Měsíc Autorského Čtení v Ostravě. Trvalo mi to se tam dokopat, ale stálo to za tu námahu :P Šly jsme s kamarádkou rovnou i na to francouzské čtení, co jiného by se dalo čekat od frankofilů :D. Francouzské čtení bylo příjemné, ale to nejlepší nás teprve čekalo. O přestávce jsem nám došla pro palačinky (, které jsou jakousi odměnou za účast) a než jsme se nadály sál byl plný lidí. Po malém nedorozumění s mikrofonem začalo skvělé čtení protkané dětskými romány a dospěláckými verši Petra Hrušky a několika básněmi Jakuba Chrobáka. Byl to nadmíru příjemný večer, mohu vřele doporučit :)

Vedro

Už zase sedím u kuchyňského stolu, ale tentokrát je neskutečné vedro. Vedro málem k zalknutí. Uvařila a snědla jsem večeři, která zase chutnala jenom mně. Tentokrát to byl slaný cuketový koláč s třemi druhy sýrů a česnekem, opečené kousky krůtího masa a něco jako pizza. Potím se snad už i na očních víčkách. Velkými doušky usrkávám studenou vodu ze svého velkého bílého hrnku. Není nic co by dokázalo lépe osvěžit než dobře vychlazená čistá voda. Vedle v pokoji si dva hlasy vyprávějí o prožitém dni, který pro mě nebyl tak dlouhý. V zadním pokoji hraje dost nahlas televize. Vzhledem k tomu, že se tam pořád střílí, bude to nějaký western. Myslím na to, jak se mi nechce do práce, do které stejně nejdu. Nechce se mi tam, i když tam nejdu. Je to vlastně úplný opak těšení se. Já se tam tak moc netěším. Je to úmorná práce. Práce s penězi a lidmi, ta nejhorší kombinace, jakou si dokážu představit. Chjo. Jdu si číst a utopit se v jiných dimenzích.

***

Je mi na nic
Nevím co psát
Je vedro
Jsem sytá
Nekýchám
Nedýchám
Funím
Potím se
Těším se na knihu
Kterou
Budu si číst

The Host

Asi v pondělí jsem začala číst knihu Stephenie Meyer - Hostitel. Už jsem četla Stmívání, ale to bylo napsáno mizerně. Nejsem čtenář milostných románků a tak mi některé repliky přišly opravdu stupidní. K Hostiteli jsem tedy ze začátku přistupovala s rozpaky. Mělo to být romantické sci-fi. No. Rozhodně překvapilo. Už ve stmívání se mi líbil příběh, ale ne forma. U Hostitele šla i forma rapidně nahoru. Je sice pravda, že český překlad někdy nedává smysl (většinou špatný slovosled), ale za ten Stephenie nemůže. Příběh je to opravdu romantický a hezký. Jediné co nechápu je, proč by se to mělo nazývat sci-fi. Nejsem v tomhle ohledu žádný expert, ale pro mě je sci-fi opravdu spojeno s nějakou vědeckou vymožeností, která bohužel nebo bohudík neexistuje. V Hostiteli se nic takového nevyskytuje. Jediné co se tam vyskytuje jsou mimozemšťani, kteří ovládají lidi a celou planetu. Možná, že je to dostačující, ale nejsem expert, že. Jsem asi v půlce, tak se nechám překvapit, jestli se tam ještě něco zavánějícího vědeckou fikcí neobjeví :)

Emiliana Torrini - Jungle Drum

Úplně úžasná písnička a skvělý klip :*

Dneska byly na oběd palačinky. Ukuchtila jsem je ze dvou důvodů: 1. měla jsem na ně chuť a 2. chtěla jsem se naučit je otáčet vyhazováním do vzduchu, což jsem se naučila!! :) Od teď je jinak neotácím, musím své schopnosti totiž zdokonalit :D

Koupelnové snění

Arty weekend :)

Protože mám konečně  po všech nekonečných zkouškách a skončilo mi tedy období plné učících maratonů mám KONEČNĚ čas něco tvořit (což mi neskutečně chybělo)!!!

Nejprve jsem si doopravila obrázek na tričku, protože praní v pračce mu vážně dává zabrat. Přestože jsem měla jenom hrubý fix tak to šlo celkem dobře (což naznačuje mou neskutečnou zručnost :P)

Do svého přecpaného blogu jsem konečně dostala věc, kterou jsem už dlouhou dobu nosila v hlavě. Nakonec jsem v jednom úžasném sekáči nedaleko mého domu (je opravdu skvělý, protože se v něm dají koupit skvělé kousky jak na nošení, aniž bych je musela upravovat a zároveň i obyčejná trička bez potisku a látky, které přetvořit můžu a volají po tom být umělecky využity) našla jedno světlé tričko, které vyzívalo k tomu, aby na něj bylo malováno :)

Nedočkavě šílený záchvat smíchu

Cha. CHACHACHACHACHA! CHaCHa. Cháááááá. Cha cha cha cha chacha chachacha chacha chacha chachachachachachachachachachachachachachachachachachacha.
 ..chm...CHA! CHa CHa CHa CHÁ! Cha cha cha cha chacha chachacha chacha chacha chachachachachachachachachachachachachachachachachachacha...chm...CHA! Cha cha cha. Cha cha. CHa C-H-A C-H-A c-h-a c-h-a c-h-a ch-a ch-a ch-a ch-a-ch-a ch-a-ch-a CHA. CHA CHÁ!

Očekávání

Sedím si tak v kuchyni, poté (i po thé) co jsem upekla osm krásných lineckých košíčků s pudinkem a ovocem a očekávám očekávané. Ono se to sice blíží, ale nepřichází. Totiž Ono i to co se blíží nemusí přicházet. Může to například kvačit (slovo jehož původ je pro mě obestřen tajemstvím), může utíkat, může se šinout (ani u tohoto pohybu si nemůžete být jisti jak rychle se Ono přibližuje, jelikož šinout se slze docela pomalu i středně rychle), může se nepokrytě loudat nebo se zcela pokrytecky skrývat (nejlépe hned za vašimi dveřmi tak, aby Ono nikdy nebylo vidět. Mé Ono se loudá. Je to Ono loudavé, tím spíš, že má Přijít (!) poštou. Čím víc na mé Ono myslím, tím je mi vzdálenější a tím hlasitěji se směje. Vím to, protože ho slyším. Smích Ono se roléhá všude, hlavně tam kudy kráčím. Rádo se směje mé nedočkavosti. Hlavně proto, že má přijít ve čtyřech verzích a já se těším, až je všechny čtyři vyzvednu na pobočce České Pošty. Přinesu si je domů. Položím je na stůl a budu se ještě malou chvíli trýznit očekáváním, jaká rohodnutí se skrývají uvnitř (čtyři kladná by samořejmě byla nejlepší, ale..nepředbíhat). Postupně na každém pomalu roztrhnu obálku a jen koutkem oka budu nakukovat do obálek, aby mě vzápětí nic příliš nepřekvapilo. Nakonec Ono vytáhnu z obálek a za denního světla si přečtu, jestli mě tedy přijali na nějakou univerzitu. Ono přestane být Oním a já budu vědět a nebudu muset očekávat i nepříjemné.

Měsíc autorského čtení

          Od 1. do 31. července bude v Ostravě a Brně probíhat Měsíc autorského čtení, na které se už moc těším. Každý den se představí dva literáti, jeden francouzský a jeden český.
  Konečně se i v Ostravě rozběhne nějaká akce pro knihomily. Ostravu a Brno navštíví např. Pavel Kohout, Arnošt Goldflam nebo Muriel Barbery, Christian Prigent.
  Co víc jsem si mohla přát. Spojení dvou milovaných (literatury a francouzštiny) v jedno a po celý měsíc. To budou literární orgie. Už teď zvažuji obnovení měcíčníku, abych nemusela denně myslet na jídenky :)
  Navíc bude v Alliance française probíhat Seminář česko-francouzské literatury. Možná by stálo za to se přihlásit :)

NO plans

It's so strange. I have nothing to do. Yes I can clean up whole flat but what I'll be doing after. When everything will be tidy and shining. I borrowed lot of books from library but I don't have the right mood for reading. And days are still rainy. I have whole month without plans in front of me and it's terrifying. Why am I still writing in English?

CHICAGO band

I've found a new amazing band thank to Andrew Bravener's video on YouTube. The band is called Vertigo Whales and their music reminds me Muse. But not the new kind of pop Muse but the old one full of wonderful ideas. Vertigo Whales are really imaginative and inspiring. Hope you're gonna like it. :)

Thunder-Storm

I'm sitting in my bed and I'm wondering about things that I can do now. I'am free as a bird but..there is always but. Every bird has to have a place to hide when outside starts a thunder-storm. And today there is one. I'm sitting in my bed. Looking forward to hearing about somebody who knows that I really do exist.

Baccalauréat!!!

Tak mám  maturitu!! JO! Hip hip hurá. Vlastně ji mám už týden, ale na blog jsem se dostala až teď, takže..

No nic. Sváťák byl úmorný, děsný, chaotický, děsný a úmorný. Nic jiného se nedá konstatovat. Na konci celého tohohle příšerného týdne byl v pokoji tak neuvěřitelný..bordel. Ano, bordel. Jinak se to nedá vyjádřit. Všude ležely, poletovaly nebo se jinak vyskytovaly tuny papírů. Po matuře jsem je všechny naskládala na jednu hromadu. Původně jsem je chtěla vyhodit, ale je mi to líto. Tolik práce a večerů jsem do toho investovala, tak je mi to fakt líto to jen tak vyhodit z okna. Taky mě to napadlo zahrabat, ale: 1. nemám místo a 2. by se to dalo považovat za znečišťování životního prostředí a to bych rozhodně nechtěla. Kdo ví možná to ještě někdy použiju O:)

                Miki a Paris!  / Moje opapírkovaná skříň, na konci hrála všemi barvami :D

Nicméně prý začínám novou éru. No nevím. Snad teď budu mít alespoň čas na všechny ty věci co jsem je chtěla skutit, napsat to co jsem chtěla napsat a vytvořit to co jsem chtěla vytvořit. Už se nemůžu dočkat až začnu.

Miki se se mnou poctivě učila :*

Můj nový hrnek plný skvělého čokoládového cappuccina, které mě drželo při vědomí :) (trochu jsem ho vylepšila novým čokoládovějším grankem, mňamka!)

PANIKA!!

Ztrácím hlavu a mám pocit, že vše čeho se chopím je nedokončené a nedokonalé. Neumím nic pořádně, všechno jen na půl. Nemohu být spisovatelem, nemohu být malířem, nemohu být žádným tvůrcem!! Ale já tak chci být umělcem. Chci se brouzdat svou hlavou plnou. Tvořit chatakterní díla, umývat si z rokou barvu a chodit spát pozdě  v noci, unavena dlouhou a zábavnou prací. Kéž už bych byla na vysoké.

Písemná

Mám za sebou první část maturity, ale necítím úlevu. Cítím stále stejný tlak v mé lebce, který neutichá. Snaží se mi vytlačit oči z hlavy a oddělit lebku od atlasu. Vzdoruju a podléhám. Na okraj konceptu své slohové práce jsem naškrábala pár veršů bez hlubšího smyslu. Vyplňovaly mou prázdnou hlavu při pohledu z okna. Neměla jsem hlad tak jsem jedla. Nepotřebovala jsem si odskočit a tak jsem šla. Psala jsem co mě napadlo a snažila se to všechno spojit myšlenkami. Draly se z tužky rychleji než kdy dřív. Pak jsem se zasekla. Neměla co říct, ale papíru bylo víc než slov. Musela jsem pokračovat. Koukala jsem z okna a skládala svůj verš, na který si už nikdy nevzpomenu. Bylo v něm okno a slzy, přestože mi nebylo do breku. Předvídala jsem, že je jednou budu potřebovat. Teď už jenom čekám.

Nejsem náročná

já už ci vodu, teplo, slunce, vodu, kofolu, zmrzlinu, teplo, vodu, loď a pádlo a klid a čtivo a klid a vodu a slunce a teplo a klid a spánek a šílená odpoledne, šílené večery a úžasnou chatu a dobré jídlo a čisté nebe a koukání na hvězdy avec mon amour a spát na trávě a brouzdat se nohama orosenou trávou a sedět na špatném nádraží a hledat a nacházet ztracené přátele, žít a dýchat a neunavovat se zbytečnými zbytečnostmi, jíst palačinky a pofiderní bramboráky, stoupat do kopců a koupat si nohy v potoce a chodit na houby a sbírat borůvky, hledat tvary v oblacích, nosit krátké sukně a nenosit punčochy, čichat k rozkvetlým květům a nechat si teplým větrem splétat vlasy, procházet se v letním dešti a malinami si malovat rty, jíst nemyté jahody a usínat ve spacáku, bát se s přáteli bouřky a výbuchu elektrárny, vymýšlet blbosti a koukat na podřadné telenovely a smát se jejich hlouposti .. ať už je to všechno za mnou :( a čekají mě jen krásnosti :)

Moleskine

Asi před dvěma lety mě popadla vášnivá touha vlastnit jeden vlastní deník značky Moleskine, jelikož jsem však chudý student a má peněženka je vždy spíš napůl prázdná než plná, rozhodla jsem se si jeden vytvořit.

Nebylo to nic složitého, jen jsem kus kartonu oblepila jakýmsi kusem látky co jsem někde vyštrachala a všila pár desítek stránek ze skicáku.

Netrvalo to dlouho a deník se začal plnit zážitky a různými obrázky (je fakt, že těch je tam více než slov) a dneska jsem při jeho prohlížení narazila na jeden z nich, který nebyl dokončen a zoufale o to prosil. Tak jsem z temného šuplíku vydolovala akvarely a dala se do práce..ohodnocení výsledku nechám na vás.

  Bojuji s myšlenkou rozplynout se a stát se ničím. Ničím, co by nemohlo nic, ale už ani nic nemuselo. Chtěla bych být ničím, od kterého by se nic neočekávalo a rozplývalo se v nekonečném a přece existjícím světě. Ta myšlenka mě svírá a tlačí na nejkrajnější části mé mysli, která už nemá sil na to se vzpírat a pomalu podléhá.
  Jak kyvadlo hodin odpočítává mi nad hlavou cumulus čas do konce hmotného bytí a vše se stává mlhavějším a mlhavějším. Nemohu se již více rozmýšlet. Již nechci být člověkem. Chci se stát havranem, který každý rok odlétá, aby se zase mohl vrátit. Chci se stát jedovatým mlokem, po jehož dotyku všem pohodlí přivyklím lidem naskočí vyrážka. Chci se stát oblakem, který se vytratí až uspokojí svou potřebu se posmívat. Chci být dlouholetým stromem, který neochvějně ukotven do půdy čelí všem nástrahám. Jen už nechci být člověkem. Nechci být při každém kontaktu s druhými řazena do hloupých a povrchních škatulek. I tím že v žádné nechci být, v jedné jsem. Čím neochvějněji říkám své ne, tím drzeji ho všichni přehlížejí.
  Již nechci být součástí té povrchní a hloupé společnosti, ve které na sebe nikdy nikdo nebere vinu. Ve které chtějí být všichni dokonalí, i kdy být nemohou. Ve které rozum ustupuje penězům a konexím. Je mi zle a obrací se mi žaludek při pomyšlení na všechny ty materialisty, kteří se mi snaží dokázat, jak je jejich smýšlení dobré.
  Jak mohl člověk přežít ta dlouhá století sám se sebou? Jak je možné, že lidstvo ještě nepohltily všechny ty ryby, které se tak důkladně snaží vyhubit nebo proč nepovstal všechen ten hmyz, který je po staletí vybíjen? Jedině snad, že už by se to dělo? Nesnaží se nás, lidskou rasu, pomalu ale systematicky zničit? Co když jsme si toho jen nevšimli, protože lidská vnímavost začíná a končí těsně na hranici jeho těla?
  Ryby schválně polykají jedy, které lidská činnost neomezeně produkuje a následně jí unikají do vody, aby se pomalu, ale jistě ukládaly do lidských těl. Hmyz schválně nejraději prolétá nad továrními komíny, aby na jejich křídla a krovky nasedalo co nejvíc lidským plicím škodícího prachu a ten, aby se mohl rozvířit při každém plácnutí po mouše. Tak nás pomalu likvidují, ale tuto likvidaci musí někdo řídit. Kdo? Jsou to medvědi, kteří během zimního spánku splétají své plány a na jaře při probuzení je řvou do světa? Nebo lvi, králi zvířat, v poledne ve stínu stromů jejich mozkové buňky splétají plány na likvidaci lidstva? Kytovci pak jako středověcí trubadéři prozpěvují jejich plány všude kde se ocitnou. Je to dozajista promyšlený plán.
  Někde se však ti sabotéři musejí scházet a vyměňovat si své zážítky a pokroky? Kde jen to může být? Chtěla bych to vědět. Jistě by mě chápali a netvářili se nakvašeně a uraženě, až bych pronesla svůj názor na lidstvo. Musím mít křídla nebo ploutve, abych se tam dopravila? Prosím dejte mi vědět, je totiž strašně těžké vzdát se své hmotné existence a proměnit se v myslící vzduch.

Zařezaná

Cítím jak se mi kolem krku stahuje smyčka.
Lehce a vlézavě se zmenšuje a přestávám moct dýchat.
Ten pocit je tak neodbytný a děsivý!
Začínám žít bez dechu, ale se strachem.

Mé sevřené hrdlo je spoutáno všemi předsudky a děsy moderní doby.
Slzy mi stékají po skráních.
Už slyším přicházet kata, který mi podkopne stoličku.

Vítr se proháněl v mé hlavě. Nezanechal žádné stopy, jen prázdno.
Smích zdá se mi neodbytným a smějící se lidé mě dohánějí k nemoudrostem.
Snažím se spát, ale tmavé sny mě stále probouzí.
Po rtech mi stéká trpký mošt, který jsem musela vyplivnout.

Na krku cítím smyčku.
Je už nepříjemně obtažená a nenechá mě spát.
Šlapu si na její konec a nutí mě to snít.
Klopýtám, ale nezastavím, musela bych bdít.

Un jour, pas trop loins, avec mes amies

My Art

 

Koupila jsem kamarádce k narozeninám naušnice, ale neměla jsem je do čeho zabalit. Proto jsem si vytvořila malou fialovou obálku. Pořád se mi to ale nezdálo perfektní. Tak jsem dlouho přemýšlela a nakonec jsem dostala nápad. Jelikož má kamarádka má ráda netopýry, tak jí jednoho poskládám. Jsem ve skládání origami úplný začátečník, tak mi zabralo dost času přijít na všechny ohyby, ale nakonec jsem to nějak zvládla. A tohle je výsledek:

 

Pokus o automatický text, zachyceno v hodině nepochopené matiky, doplněny čárky a nějaké tečky.

Chtěla, chtěl, chtělo celé moje tělo hodit do koše při troše galoše si zula a brouzdat se nepřestala a kapala a kapala nekde se nedoklepala. Hrníček umytý do dřezu dánzítra nevím, co si obleču a uteču? možná, co já vím (?) graf číslo i tohle dává smysl a letí letí smetí i kráte vadil tvrdim na tom. musím se snažit, měli bychom nutno upravit, kosmetická úprava 1 lomeno odmocnina ze 3 znáte moji ženu? jo, šéfe. Pěkná co? Odmocnina z 36 je 6 a jsem tam kde jsem byla. Nezaváhám. Ou jéé zakomplexovaná jednotka :) nechápu chápu nechápu chápu nechápu či ja vim? Obraz obrázek obrázeček obrázečiček obrázečiček obrazisko obrazos, čalamáda maláda dalama lamado molido dolis silo osil liso sol slo ol lo

Hlmpf

Je tma.
a očima zouvajícíma mi boty
štěká a kouše
jaká je hodina není-li času
jaká je láska není-li běsu!

Subjektivně zabarvený popis

  Všechno začíná tát i mé konečky prstů zmrzlé po ty dlouhé měsíce mrazů, sněhových vánic a ledových stezek místo chodníků. Začíná jaro.
  Procházím probuzenou ulicí a znenadání mě obklopuje sluneční světlo. Obloha je sice stále šedavě bílá, ale už místy prokukuje nesmírně krásná modrá obloha. Slunce se náhle, jakoby celé ty měsíce spalo, probralo a horečnatě začalo ohřívat namrzlý povrch země.
  I když se  začíná oteplovat, ulice zůstává namrzlá a kluzká. Jen nově vytvořené kaluže, obrovské a pro mravence jisto jistě vypadající jako oceány (jestli někdy tento pojem slyšeli), vytvářejí dojem jara. Přeskakuji je, aby mi do bot nenateklo moc studené vody. V hlavě se mi rozehrává Vivaldiho Jaro a ve mně se rozlévá pocit radosti. Radosti z odcházející zimy, z přicházejícího jara a nepopsatelné štěstí ze znovu objevených barev půdy a trávy, deroucích se opět na povrch. Jak uvolňující je pohled na malé ostrůvky zelené uprostřed záplavy do očí bodající běloby a duši trýznící šedě.
  Stromy však mají ještě daleko k probuzení. Ještě není dostatečně teplo, aby jejich míza vytryskla až do konečků větví a probudila je k nádhernému koloběhu života. Stromy sní, ale v jejich větvích již panuje život. Ptáci již zpívají v korunách a jejich zpěv je krásnější než jakákoli sonáta co kdy byla složena.
  Ptačí zpěv dokáže rozproudit v lidském těle krev a stejně dobře dokáže probrat k životu jaro.

Nekonečnost života

  Je zvláštní, jak lidé je těžké si uvědomit, že lidé které jsme znali jsou po smrti a nikdy je už nepotkáme na ulici. Vzpomínky na ně mohou být tak živé, až přecházejí do nicoty.
  Před pár dny, když jsem se vracela z centra města a chtěla jsem si zkrátit cestu domů přes sněhem zasypaným dvorem, vzpomněla jsem si na svého zesnulého souseda.
  Byl to pán, který v našem domě žil určitě mnohem déle než já. Když jsem byla ještě dost malá strašně jsem se ho bála. Byl totiž dost nerudný a na mé hry se díval dost nevrle. Málokdy mne na ulici pozdravil, když jsme se potkali a já jsem jako slušně vychované dítko musela pozdravit, aby si o mně náhodou něco nemyslel. Můj tatínek si s ním docela rozumněl a nosil nám od něj domů různé rozumy o kaktusech, které náš soused opečovával a občas s nimi vyrazil na výstavu. Přestože si rozumněli s tatínkem, já jsem se mu bála odnést sešit s úklidovým pořádkem, který se pravidelně ztrácel, a přestože si budete myslit opak, nikdy to nebylo mou vinou.
  Tento pán, vášnivý pěstitel kaktusů měl jeden velice obyčejný zvyk. Každý den, ať bylo počasí sebepříšernější, si Kaktusář nasadil svou tmavě modrou rádiovku (v zimě nahrazenou kulichem) a vydal se do nedaleké trafiky pro noviny. Občas svůj nákup obohatil o něco nepostradatelného do kuchyně a tak se vracel se skromně zaplněnou plátěnou taškou.
  Tento Kaktusářův zvyk měl jednu skvělou výhodu. Jeho každodenní procházka pro noviny zaručovala, že travnatá pěšina vinoucí se přes náš městský dvůr, byla pravidelně vyšlapávána od jara do zimy, od podzimu do léta, člověk vždy věděl kam šlápnout.

  To se teď však razantně změnilo. Náš soused asi před necelým rokem zemřel a od jeho smrti cestička skoro zmizela. Jeho cestičkou vinoucí se napříč dvorem nikdo nechodí a ona už málem zmizela. Jak jsem se tak naivně brodila sněhem, který nikdo předemnou neušlapal, vzpoměla jsem si na nevrlého souseda a na jeho zvyk. Najednou mi i ten vždy špatně naložený člověk chyběl a uvědomnění si, že už není bylo jedním z nejzvláštnějších pocitů na světě. Nebylo mi smutno, spíš jaksi lehce a do smíchu jak jsem si vzpomněla, že mi zakazoval hrát si s blátem u schodů do domu. Vůbec mi nepřipadalo, že už není. Ale on je, i když nechtěně v mých vzpomínkách na dětství.




 

Proč JE nenávidím..

Několik (vlastně deset) důvodů přoč nenávidím VŠECHNY české tanečníky a tanečnice latiny (a tento hněv mi vydrží myslím min. 14 dní):
1. jejich akce mě donutila vstát v sobotu v nelidskou hodinu (5:50 je na sobotu nelidská hodina, vlastně vždycky)
2. mé brzké vstávání bylo upe na nic (chápete to?)
3. měla jsem celý den hlad (i když jsem jedla)
4. musela jsem po nich chtít peníze (za šatnu)
5. fandil jim debil, který mi seděl nad hlavou, odmítal se přesunout a nehorázně hlučel na buben (o něm se mi bude zdát)
6. musela jsem se dívat na líbající se páry a neměla kam utéct (jako jsem tolerantní, ale postavit se před šatnu..no, AAAAH)
7. vrátila jsem se domů v nelidskou hodinu vzhledem k tomu v kolik jsem vstávala
8. měla jsem slyšiny
9. bolí mě nožičky z mých milovaných botiček
10. desátý důvod vlastně nepotřebuju, protože těch zbylých devět úplně stačí!

JSTE FAKT SEBRANKA!!!

Nástin Ninina života v mém novém světě

Je těžké žít, je těžší umírat
je těžké bdít, je těžší život dát

Je den a bdím, ale v mé mysli jako by stále panovala noc. Přestože kráčím ulicí, nevnímám prostor. Jsem pouze poutnicí, hledající všeobjímající klid. Má duše je zaslepena a nedokáže rozpoznat smysl od pocitů. V mém snivém životě existuje pouze touha. Touha po překonání sama sebe, po překonání světa. Chci, ale nevím kam. Jdu, ale nevím co. Možná, že je ulice zaplněna davem, jenže já se nechci stát jeho součástí. Chci být pozorovatelem, který může změnit pouze svou cestu, avšak cestu ostatních změnit nedokáže.

My world