Tuesday 30 March 2010

  Bojuji s myšlenkou rozplynout se a stát se ničím. Ničím, co by nemohlo nic, ale už ani nic nemuselo. Chtěla bych být ničím, od kterého by se nic neočekávalo a rozplývalo se v nekonečném a přece existjícím světě. Ta myšlenka mě svírá a tlačí na nejkrajnější části mé mysli, která už nemá sil na to se vzpírat a pomalu podléhá.
  Jak kyvadlo hodin odpočítává mi nad hlavou cumulus čas do konce hmotného bytí a vše se stává mlhavějším a mlhavějším. Nemohu se již více rozmýšlet. Již nechci být člověkem. Chci se stát havranem, který každý rok odlétá, aby se zase mohl vrátit. Chci se stát jedovatým mlokem, po jehož dotyku všem pohodlí přivyklím lidem naskočí vyrážka. Chci se stát oblakem, který se vytratí až uspokojí svou potřebu se posmívat. Chci být dlouholetým stromem, který neochvějně ukotven do půdy čelí všem nástrahám. Jen už nechci být člověkem. Nechci být při každém kontaktu s druhými řazena do hloupých a povrchních škatulek. I tím že v žádné nechci být, v jedné jsem. Čím neochvějněji říkám své ne, tím drzeji ho všichni přehlížejí.
  Již nechci být součástí té povrchní a hloupé společnosti, ve které na sebe nikdy nikdo nebere vinu. Ve které chtějí být všichni dokonalí, i kdy být nemohou. Ve které rozum ustupuje penězům a konexím. Je mi zle a obrací se mi žaludek při pomyšlení na všechny ty materialisty, kteří se mi snaží dokázat, jak je jejich smýšlení dobré.
  Jak mohl člověk přežít ta dlouhá století sám se sebou? Jak je možné, že lidstvo ještě nepohltily všechny ty ryby, které se tak důkladně snaží vyhubit nebo proč nepovstal všechen ten hmyz, který je po staletí vybíjen? Jedině snad, že už by se to dělo? Nesnaží se nás, lidskou rasu, pomalu ale systematicky zničit? Co když jsme si toho jen nevšimli, protože lidská vnímavost začíná a končí těsně na hranici jeho těla?
  Ryby schválně polykají jedy, které lidská činnost neomezeně produkuje a následně jí unikají do vody, aby se pomalu, ale jistě ukládaly do lidských těl. Hmyz schválně nejraději prolétá nad továrními komíny, aby na jejich křídla a krovky nasedalo co nejvíc lidským plicím škodícího prachu a ten, aby se mohl rozvířit při každém plácnutí po mouše. Tak nás pomalu likvidují, ale tuto likvidaci musí někdo řídit. Kdo? Jsou to medvědi, kteří během zimního spánku splétají své plány a na jaře při probuzení je řvou do světa? Nebo lvi, králi zvířat, v poledne ve stínu stromů jejich mozkové buňky splétají plány na likvidaci lidstva? Kytovci pak jako středověcí trubadéři prozpěvují jejich plány všude kde se ocitnou. Je to dozajista promyšlený plán.
  Někde se však ti sabotéři musejí scházet a vyměňovat si své zážítky a pokroky? Kde jen to může být? Chtěla bych to vědět. Jistě by mě chápali a netvářili se nakvašeně a uraženě, až bych pronesla svůj názor na lidstvo. Musím mít křídla nebo ploutve, abych se tam dopravila? Prosím dejte mi vědět, je totiž strašně těžké vzdát se své hmotné existence a proměnit se v myslící vzduch.

1 comment:

Anonymous said...

Nemyslici lidi, myslici vzduch. Dokonale.