Subjektivně zabarvený popis

  Všechno začíná tát i mé konečky prstů zmrzlé po ty dlouhé měsíce mrazů, sněhových vánic a ledových stezek místo chodníků. Začíná jaro.
  Procházím probuzenou ulicí a znenadání mě obklopuje sluneční světlo. Obloha je sice stále šedavě bílá, ale už místy prokukuje nesmírně krásná modrá obloha. Slunce se náhle, jakoby celé ty měsíce spalo, probralo a horečnatě začalo ohřívat namrzlý povrch země.
  I když se  začíná oteplovat, ulice zůstává namrzlá a kluzká. Jen nově vytvořené kaluže, obrovské a pro mravence jisto jistě vypadající jako oceány (jestli někdy tento pojem slyšeli), vytvářejí dojem jara. Přeskakuji je, aby mi do bot nenateklo moc studené vody. V hlavě se mi rozehrává Vivaldiho Jaro a ve mně se rozlévá pocit radosti. Radosti z odcházející zimy, z přicházejícího jara a nepopsatelné štěstí ze znovu objevených barev půdy a trávy, deroucích se opět na povrch. Jak uvolňující je pohled na malé ostrůvky zelené uprostřed záplavy do očí bodající běloby a duši trýznící šedě.
  Stromy však mají ještě daleko k probuzení. Ještě není dostatečně teplo, aby jejich míza vytryskla až do konečků větví a probudila je k nádhernému koloběhu života. Stromy sní, ale v jejich větvích již panuje život. Ptáci již zpívají v korunách a jejich zpěv je krásnější než jakákoli sonáta co kdy byla složena.
  Ptačí zpěv dokáže rozproudit v lidském těle krev a stejně dobře dokáže probrat k životu jaro.