Očekávání

Sedím si tak v kuchyni, poté (i po thé) co jsem upekla osm krásných lineckých košíčků s pudinkem a ovocem a očekávám očekávané. Ono se to sice blíží, ale nepřichází. Totiž Ono i to co se blíží nemusí přicházet. Může to například kvačit (slovo jehož původ je pro mě obestřen tajemstvím), může utíkat, může se šinout (ani u tohoto pohybu si nemůžete být jisti jak rychle se Ono přibližuje, jelikož šinout se slze docela pomalu i středně rychle), může se nepokrytě loudat nebo se zcela pokrytecky skrývat (nejlépe hned za vašimi dveřmi tak, aby Ono nikdy nebylo vidět. Mé Ono se loudá. Je to Ono loudavé, tím spíš, že má Přijít (!) poštou. Čím víc na mé Ono myslím, tím je mi vzdálenější a tím hlasitěji se směje. Vím to, protože ho slyším. Smích Ono se roléhá všude, hlavně tam kudy kráčím. Rádo se směje mé nedočkavosti. Hlavně proto, že má přijít ve čtyřech verzích a já se těším, až je všechny čtyři vyzvednu na pobočce České Pošty. Přinesu si je domů. Položím je na stůl a budu se ještě malou chvíli trýznit očekáváním, jaká rohodnutí se skrývají uvnitř (čtyři kladná by samořejmě byla nejlepší, ale..nepředbíhat). Postupně na každém pomalu roztrhnu obálku a jen koutkem oka budu nakukovat do obálek, aby mě vzápětí nic příliš nepřekvapilo. Nakonec Ono vytáhnu z obálek a za denního světla si přečtu, jestli mě tedy přijali na nějakou univerzitu. Ono přestane být Oním a já budu vědět a nebudu muset očekávat i nepříjemné.